PŘÍBĚH MIKULÁŠKA V DOBĚ, KDY JSME JEJ PODPOROVALI:

Můj příběh začíná v době, kdy se maminka s tatínkem rozhodli, že můj starší bráška bude mít ještě bratříčka nebo sestřičku. Myslím, že pro všechny bylo překvapení, když se od pana doktora dozvěděli zprávičku „maminko, ale já ve Vašem bříšku vidím dvě miminka“. Všichni byli šťastní a začali se připravovat na to, že budeme trošičku větší rodinka, než asi bylo původně v plánech.

Začátek maminčina těhotenství probíhalo v naprostém pořádku. Hezky jsme se s bráškou v bříšku nabírali na váze a vyvíjeli se. Ovšem na pravidelné kontrole ve 24. týdnu se panu doktorovi něco nezdálo a proto jsme museli urychleně do Prahy do UPMD Praha Podolí, kde maminku vyšetřili a řekli, že je nutný operační nitroděložní zákrok, neboť jsme si s bráškou začali ubírat výživu a jeden z nás jí měl moc a druhý málo. Tomu se říká transfúzní syndrom. Mamince a tatínkovi vše vysvětlili a řekli, že možná už dnes budeme muset přijít na svět. Maminka s tatínkem se museli rozhodnout, jak nás pojmenují, chvíli váhali, ale přesto museli říct a tak se nakonec rozhodli pro Matyáš a Mikuláš. Operace se naštěstí povedla a my jsme s bráškou mohli zůstat ještě v bříšku a dále se vyvíjet. Maminku po čase pustili z nemocnice domů a za měsíc bylo naplánováno kontrolní vyšetření, kde už si nás všechny nechali v porodnici a čekali jsme, co bude daál. Pondělí ráno 29. týden co jsme byli v maminčině bříšku se rozhodlo, že už je nejvyšší čas, abychom se podívali na svět. U maminky už se nám nedaří tak, jak by mělo. Vše se chystalo na náš porod císařským řezem. V 10:37 se narodil můj bráška, dvojče Matyášek a 10:39 jsem přišel na svět já, Mikulášek. Ze začátku jsme museli být v takovém domečku, kterému všichni říkají inkubátor, napojeni na spoustu přístrojů. Starali se o nás moc hodné tety a maminka u nás byla každý den společně s podporou tatínka. Hodně nám povídali, že máme ještě staršího brášku Tobiáška, ale toho prý uvidíme, až nás pustí domů. V pražském UPMD, kde jsme se narodili, jsme strávili skoro první dva měsíce našeho života. Už zde, dle prvních vyšetření a následných dalších, mamince a tatínkovi pan doktor řekl, že musíme sledovat mojí hlavičku a mozeček. Dle pána doktora jsem nebyl vývojově tak, jak u ostatních dětí a také u mého brášky. Těsně před tím, než jsme mohli jít domů nás s bráškou převezli do Fakultní nemocnice v Olomouci a tam nám už maminka říkala, že jsme skoro doma a během pár dní si nás maminka s tatínkem konečně vezli domů a tam jsme poprvé viděli i nejstaršího brášku. Chodili jsme hodně často cvičit a neustále po nějakých vyšetřeních a různých kontrolách. Během několika prvních měsíců si prošli spoustou dalších trablů. Bráška Matyášek prodělal akutní operace tříselné kýly a já jsem v té době taky musel do nemocnice, kde jsem nějaký čas ležel na JIP a museli mi udělat lumbální punkci, aby se zjistilo z čeho vznikly mé problémy. Všichni jsme se báli bakteriální infekce, kde mohl být zasažený i můj mozek. Naštěstí se to nepotvrdilo a byl problém pouze s mými ledvinami, které se musely sledovat. Pořád nám něco stálo v cestě, abychom si mohli už konečně užívat, bez návštěv doktorů a nemocnic. Když už se zdálo, že bude všechno v pořádku i cvičení mi začalo jít, tak si u mě maminka všimla šilhání a následná kontrola u pana doktora Hálka na neurologii potvrdila i mou momentální diagnózu Dětské mozkové obrny s postižením dolních končetin. Od té doby se snážíme všichni intenzivně cvičit a rehabilitovat. Už jsem byl i v lázních a neustále cvičím na speciální klinice v Ostravě a maminka říká, že jsem moc šikovný a snažím se. Taky mám velkou motivaci ve svých brášcích, kteří kolem mě pobíhají. Občas zlobí, ale chci běhat s nimi a tak se musím snažit, jak maminka s tatínkem říkají, chce to čas. Ale já vím, že je jednoho dne překvapím a začnu s bráškama taky běhat.

Za jakoukoliv snahu pomoci našemu Mikuláškovi, ze srdce Všem velmi děkujeme !!!

maminka a tatínek Mikiho