NIKÝSEK 29 874 Kč

PŘÍBĚH NIKÝSKA V DOBĚ, KDY JSME JEJ PODPOROVALI:

Ahoj, jmenuji se Nicolas, můj boj s osudem začal už u maminky v bříšku. Od 4 měsíce těhotenství musela být maminka v nemocnici. Po odběru plodové vody mi voda v bříšku ubývala a mě se tam nevedlo moc dobře, tím začaly všechny mé zdravotní komplikace.

Maminka s tatínkem rok před mým narozením o jedno vytoužené děťátko přišli, něco se na poslední chvíli pokazilo a děťátko se narodilo mrtvé. Všichni byli moc smutní. Když začaly moje problémy, maminka se moc bála, doktoři ji strašili, že to nezvládnu. S tatínkem se rozhodli, že nic nebudou vzdávat, a že o mě budou bojovat ze všech svých sil...

Narodil jsem se skoro o 3 měsíce dřív než ostatní miminka. Vážil jsem jen o trochu víc než 1 kilo. Můj příchod na svět nebyl zrovna jednoduchý, už na porodním sále proběhla první resuscitace, jen díky pánům doktorům jsem vše zvládl.

Po pouhých 7 dnech života začaly první zdravotní komplikace. Měl jsem problém s bříškem, a tak jsem musel na velkou operaci. Bohužel se po první operaci bříško neuzdravovalo a já musel ještě celkem 2x na operační sál, kde museli moje malinké bříško znovu operovat. Operace a pooperační stavy jsem nezvládal moc dobře, byl jsem moc malinký a slaboučký. Nejednou jsem byl ve velmi kritickém, nestabilním zdravotním stavu. V inkubátoru jsem strávil skoro 3 měsíce, potřeboval jsem trochu mamince a tatínkovi povyrůst. Párkrát jsem pozlobil doktory, kteří museli bojovat o můj život… Vždy se jim povedlo mě vrátit zpět do náručí mé milované maminky.

Po operacích a opakovaných resuscitacích jsem prodělal krvácení do mozku a kvůli tomu mám Dětskou Mozkovou Obrnu. Zlobí mě obě nožičky a pravá ručička. Taky toho moc nenamluvím. Poprvé domů do své postýlky, konečně pryč z nemocnice jsem se podíval po dlouhých 111 dnech od mého příchodu na svět. Doma jsem ale moc dlouho nezůstal, do nemocnice jsem se ještě několikrát musel vrátit, trápilo mě moje zlobivé bříško…

Uplynul celý 1 rok, než jsem se konečně uzdravil a my jsme konečně byli všichni spolu doma jako šťastná rodina. Asi v roce a půl jsem hodně vystrašil mámu, špatně jsem zvládal očkování, doma jsem mámě zkolaboval a upadl do kóma. Musel si pro mně k nám domů přiletět vrtulník, kterým jsem se zase dostal na dlouho do nemocnice. Doktoři zase strašili mámu s tátou, že to asi už tentokrát nezvládnu a že se už asi nikdy neprobudím. Maminka s tatínkem nic nevzdávaly, věřili ve mě, věřili, že vše dobře zvládnu a vše dobře dopadne. Máma seděla celé dny vedle mě u postýlky v nemocnici a povídala mi hezké věci. Po pár dnech jsem na mámu otevřel oči a od té chvíle už máma konečně nepláče...

Za pár dní mi už bude 10 let, chodím do Speciální Základní Školy, do 3 třídy. Už jsem skoro dospělý!!! Jako táta!!! Chtěl bych dělat spoustu věcí jako on a nebo jako můj starší bráška Dáda (15let), ale nejde mi to, ať se snažím sebevíc. S maminkou každý den cvičíme a učíme se, oba se snažíme co nám jen síly stačí. Máma dáva pozor na vše co jím, aby mě už nezlobilo bříško, mám speciální dietu a nemůžu jíst vše jako zdravé děti. Několikrát do roka jezdíme po rehabilitacích, kde cvičím a učím se být samostatný na vozíčku. I když pravidelně jezdíme s maminkou do lázní, kde makám až potím krev a maminka se mnou každý den cvičí doma, z vozíčku se už asi nezbavím, bude to můj pomocník do života, moje nožičky mě nechtějí poslouchat tak jak bych si přál…

Máma s tátou se mi snaží pomoci, jak jen můžou, zajišťují mi pomůcky jako vozíček, chodítko, berličky, dlahy na obě nožičky, dokonce jsme se kvůli mně přestěhovali do nového domečku, který nemá žádné schody a je celý přizpůsoben jen a jen pro mě, můžu se doma pohybovat na mém vozíčku a konečně dělat sám i spoustu věcí, třeba pomáhat mámě s obsluhou pračky a myčky, u toho je vždy největší legrace, když mámě vše vydělávám ven… Jezdíme po různých specialistech a hledáme tu správnou cestu pro můj budoucí, co nejvíce samostatný život...

Máma sedí po nocích u počítače a hledá vhodné pomůcky, které by mi co nejvíce pomohly a já měl co nejvíce pohybu. Také mi vyrábí komunikační kartičky, pořídila si tiskárnu a laminovačku a pořád něco vyrábí…

Máma: Jako Nikýskova máma se snažím pro Nikýska zajistit vše potřebné, ke každodennímu životu, každodenním potřebám. Dnes po 10 letech našeho boje už vím, že Nikýsek nikdy nebude jako ostatní děti, nikdy nebude hrát fotbal s kamarády a nikdy od něj neuslyším: ,,Mami, mám Tě rád…,, Rodič se asi nikdy nesmíří s tím, že nedokáže ať se snaží sebe víc splnit svému dítěti ten jediný sen, který nosí ve svém malém srdíčku…

Nikýsek dle nejnovějších lékařských vyšetření nikdy nebude chodit a mluvit, tak jako jeho vrstevníci. Je to fakt, realita se kterou se prostě musíte naučit žít, nikdy ji nepřijmete, neodpustíte, nepřestanete se ptát, proč se to stalo zrovna Vám, je to každodenní realita, kterou musíte přijmout, poprat se s tímto osudem a bojovat o lepší zítřky pro své dítě, stane se z Vás napůl doktor, napůl fyzioterapeut, napůl učitel… Vše jen ne ta obyčejná máma, co řeší odřená kolena a roztrhané, špinavé kalhoty.

Jsme milující rodiče a chceme se starat o našeho vytouženého syna, co možná nejdéle.

Za jakoukoliv pomoc Vám ze srdce celá rodina moc děkujeme.

 

Fotky

Nadační Fond Helpínek