71 374 Kč
Borisek
PŘÍBĚH BORISKA V DOBĚ, KDY JSME JEJ PODPOROVALI:
Jmenuji se Borisek, jsem šikovný chlapeček a již od narození zápasím s nelehkým životním osudem. Tím je diagnóza DMO levostranná hemiparéza s přidruženou epilepsií. Vše je spojeno s opožděným mentálním a psychomotorickým vývojem.Každý můj den začíná pojídáním čtyřkombinace antiepileptik... Věřte, že to není zrovna "mňamka". Abych mohl nějak, jak se říká fungovat, nelze se bez těchto léků bohužel obejít. Háček je v tom, že tento chemický koktejl u mě zapříčiňuje nechutenství.... Tudíž nesním s radostí jídlo hodné mým vrstevníkům. Nemám pocit hladu ani žízně, takže bojuji s každým soustem jídla, které mi musí rodiče mixovat a dávat mi jej stříkačkou. Tak samo zápasím s každým douškem tekutiny... Obdivuji mamku s taťkou, ono totiž celý tento maratón někdy trvá i 2 hodiny než jsem plně syt, (smutné je, že toto musím samozřejmě podstupovat vícekrát denně a někdy tak nezbývá čas na jiné aktivity) a bohužel jsou někdy i dny, kdy ani tuto mixovanou stravu nezvládnu, poté na řadu přicházejí speciální nutrinidrinky.
Po tomto "maratónu"následuje další běh na dlouhou trať, a to je cvičení... Každodenní cvičení mamice zpříjemňuji docela hlasitým křičením, moc rád bych jí řekl, že už toho mám dost, že si chci jít hrát ven se psem nebo že chci jít do zábavného centra. Jít se bavit na hřiště pro děti, stejně jako ostatní kluci mého věku, ale neřeknu jí to. Já totiž nemohu, neumím mluvit, neumím mamince dát najevo, co cítím, že se mi chce například na záchod (pořád musím nosit ty hloupé plenky). Neřeknu, co bych chtěl. Nejvíc ze všeho mě mrzí, že nemohu rodičům a mé malé sestřičce říct, že je mám moc rád, ale vím, že oni to ví. Dělají pro mě totiž, jak se říká "první a poslední", aby mě ve vývoji posunuli zase o kousek dál.
Po cvičení mám volný režim... Moje nejoblíbenější činnost, můžu si konečně "dělat, co chci" např. si hrát, ale to zase můžu jen v sedě, ještě totiž nechodím. Snahu mám, nedávno jsem se konečně začal stavět a chodím kolem nábytku. Udělám pár krůčku, když mě někdo drží za ruce. Trpím nesoustředěností, některé činnosti neumím pochopit, i když se vážně moc snažím. Rodiče říkají, že jednou si ti neuroni v mé hlavičce cestu najdou a dovolí mi pochopit, pro mě nyní nepochopitelné. A co na to já? Já jim věřím, protože to jsou mí rodiče a ti přece vždycky ví všechno, no ne? :o)
Po celodenním kolotoči přijde večer a s ním další dávka lékového chemického koktejlu neboli léků, se silnějším dávkováním, protože trpím spánkovou epilepsií. Vím, že ráno se vzbudím a bude mi dobře. Přes noc mě rodiče hlídají, aby případně podchytili záchvat diazepamem. Díky nim mě nebolí hlava a mohu tak zase další den bojovat za lepší zítřek...
Jmenuju Boris. Význam mého jména je bojovnik. Osud to měl asi všechno takhle naplánované. Každopádně věřím, že dál se mnou můj osud zamýšlí už jen v dobrém. Sám chci v životě hodně dokázat a k tomu, prosím, potřebuji i Vaši pomoc. Chci Vám tímto poprosit o příspěvek na rehabilitační program, naše pojišťovna na tyto rehabilitace bohužel nic nepřispívá a tak střádáme korunku ke korunce :o)
Před rokem mi lékaři sundali sádru z nožky, podstoupil jsem totiž operaci, při které mi přeťali achillovou šlachu. Rehabilitace mi bude hodně přínosná nejen kvůli nožičce, ale hlavně zpevním trup, který mě nyní omezuje v chůzi. Když budu pravidelně nohu a trup protahovat a zatěžovat, začnu snad chodit. Říká se, že chůze je u postižení, které mám dalším krokem k mentálnímu posunu. Snad jednou budu schopen vlastními slovy poděkovat všem, kteří mě podpořili na této dlouhé cestě za mým snem.
