Můj boj o život však začal až po 14 dnech hospitalizace v nemocnici, kde jsem dostala multiorgánové selhání. Vyhrála jsem a všichni kolem se radovali. Ovšem až do chvíle, kdy si mě rodiče přivezli domů a já stále ležela jako panenka. Tehdy začali mít rodiče podezření, že něco není v pořádku. Paní doktorka rodičům potvrdila, že nejsem zcela v pořádku, po 4měsících, od mého propuštění z nemocnice.  

Nyní má diagnóza zní: CENTRÁLNÍ KVADRUPARESA A MENTÁLNÍ RETARDACE NA ZÁKLADĚ POSTTRAUMATICEKÉ (HYPOXICKÉ) ENCEFALOPATIE.   Laicky řečeno: poúrazové poškození mozku. Hypoxické (nedostatek kyslíku) v závorce proto, že se dodnes lékaři neshodli na tom, z čeho to vlastně mám. Neumím chodit, mluvit, nekomunikuju, sama se nenajím, zda a jak vidím se stále neví. Umím už klečet a začala jsem chodit po čtyřech, ale jen tam, kde chci já.

Ke zlepění mého stavu mi pomáhají rehabilitace. Absolvovala jsem již pobyt v lázních Klimkovice a na Slovensku v Adeli. Díky lázním se více zajímám o hračky a lezu po čtyřech. Sice jen kousek, ale lezu. Nyní dojíždím 3krát týdně na cvičení do neurorehabilitačního centra v Ostravě. Rodiče by si moc přáli, abych absolvovala další pobyty, ovšem ty nejsou hrazeny zdravotní pojišťovnou.